HISTORIE

Pražský krysařík je zřejmě naším nejstarším národním psím plemenem. Jeho původ je neoddělitelně spjat s českou kotlinou, odkud pochází. Zmínky o tomto miniaturním plemeni nacházíme už v nejstarších písemných pramenech, týkajících se naší národní historie. Nesmí nás zmýlit nejasnost používaných názvů plemene – hovorově i dnes často užívaný název ratlík je odvozen od německého slova „die Ratte“ – krysa, takže česky krysařík, pes původně držený k hubení krys. Ještě i dnes u některých jedinců tohoto plemene je zachována schopnost lovu myší. Ke krysám se krysařík dnes už nedostane – a potkan je naprosto jiný druh, větší, dravější a navíc se vyskytuje ve větších tlupách – to už je na krysaříka příliš silný soupeř... Původním druhem, po kterém krysařík své jméno získal, totiž nebyl dnes všeobecně rozšířený potkan obecný (Rattus norvegicus), ale krysa obecná (Rattus rattus) – velký škůdce zejména ve skladech obilí, kde škodí nejen přímou konzumací obilí, ale i tím, že velkou část zásob znečistí trusem a močí, takže jsou pro lidskou spotřebu nepoužitelné (krysa je přenašečem mnoha různých nakažlivých nemocí, například tyfu nebo salmonelózy), a je zřejmě i hlavním hostitelem blechy morové, která ve středověku vyvolala epidemie dýmějového moru. Krysa vyhledává suché prostředí a velmi často obývá suché a prohřáté půdy například nad chlévy nebo sýpkami. Umí velmi dobře šplhat a v dřívějších dobách se krysa vyskytovala v lidských sídlech velmi hojně – a právě proto se v raném středověku dočkal veliké obliby náš krysařík, představující jakousi čtyřnohou deratizaci. Nevíme, jak vypadal ve svých počátcích, ale pravděpodobně obdobně, jako dnes. V drsném středověku přežil bez problémů - žil totiž na hradech, v klášterech, v patricijských domech, kde vykonával svou povinnost – střežit obydlí svých pánů před drobnými hlodavci. Rozhodně si nemůžeme myslet, že mu konkurenci tvořily domácí kočky – ty se u nás ve větší míře (a to nejprve v nejvyšší společnosti) rozšířily až okolo 15. století – tedy zhruba o osm set let později než krysařík...

Krysařík byl podle záznamů v kronikách tichý, přítulný a submisivní psík, rozhodně žádný hlasitý hlídač. V psincích i v hradních komnatách žil spolu s ohaři, chrty i tarači, rozhodně tedy nesměl vyhledávat spory s jinými psy – s ohledem na váhový rozdíl by žádný spor nepřežil. Na druhou stranu to byl temperamentní, stále čilý a rychlý pes, s vrozenou hbitostí a obratností nabytou při lovu hlodavců. Své lidi miloval, byl přítulný, učenlivý a poslušný, ale i mazlivý a dobrosrdečný, takže se stával oblíbeným přítelem dětí.

Nejstarší zmínku o krysařících nacházíme u kronikáře Eginharda, také uváděného jako Einhart (žijící 770-840), který ve své kronice zaznamenal dar jistého českého knížete Lecha (musím zde podotknout, že se zřejmě nejednalo o vlastní jméno, ale o označení řekněme hodnostní, slovo lech se tehdy používalo ve smyslu vojevoda, nebo snad stařešina) – ten jako projev dobré vůle (a snad i jako součást mírového tributu) daroval krysaříka císaři Karlu I. Velikému, který se marně snažil dobít roku 791 území dnešních středních Čech.

Z polských pramenů dále víme o dvou krysařících českého původu v psinci polského krále Boleslava II. Smělého - někdy též uváděného jako Boleslav Štědrý (panoval v letech 1058-1076 jako kníže polské, 1076-1079 jako polský král). Jedná se o záznamy polského kronikáře Galla Anonyma (autora nejstarší polské kroniky), který uvádí „Nad jiné si Boleslav Smělý, hrot a štít naší země, obliboval ze svého psince dvé ratlíčků, v jejichž žilách kolotala krev ne polská, ale krev ryze slovanská, krev z upřimné bratrské lásky darovaná, z bratrských Čech pocházející“. V literatuře se občas uvádí, že se jednalo o dar našeho knížete Vladislava II., ale tato úvaha se mně osobně nejeví pravděpodobnou. Boleslav II. Smělý byl synem Kazimíra Karla I., knížete polského (1039-58) a jeho ženy Dobroněgy Kijevské. Jeho sestra Svatava byla od roku 1062 manželkou tehdy panujícího českého knížete Vratislava II., a zřejmě právě od něj pocházeli zmínění dva krysaříci pražského chovu. Je historickým paradoxem, že na sklonku vlády Boleslava II. Smělého proti němu povstal jeho bratr Vladislav Heřman I. (budoucí kníže polský), který se oženil s Juditou, dcerou našeho knížete Vratislava II. (a nastávajícího českého krále).

Další údaje nám s určitým časovým odstupem poskytují pro změnu francouzské kroniky. Ty cituje francouzský historik Jules Michelet ve svém díle Dějiny Francie (Histoire de France), a zmiňuje dar tří krysaříků českého původu, kterými český král Karel IV. obdařil francouzského krále Karla V. při své návštěvě Francie (jednalo se o podzim roku 1377). Král Karel V. při svém skonu odkázal svému synovi Karlovi VI. dva z oněch tří krysaříků – co se mezitím stalo se třetím, není nikde zmíněno. Určitě to v této době ale nebyli jediní tři krysaříci – další zmínky o jejich výskytu se totiž váží hned k následujícímu českému králi, Václavu IV. (1378 – 1419), který sice obecně neměl rád psy, ale oblíbil si velké dogy (jedna z nich se stala osudnou jeho ženě, Johaně Bavorské, který byla dogou zardoušena), a navíc také krysaříky - byl kněžími často kárán za tuto „nehodnou zálibu“. Dokonce při svých tajných návštěvách pražských hostinců a lázní s sebou měl oblíbeného krysaříka, kterého v jakési loktušce nosíval jeho oblíbený sluha.

Další citace nacházíme zejména v historických materiálech z doby císaře Rudolfa II. (1576-1611). Také tento panovník prý hledal klid mezi psy – pro změnu loveckými, ale také u dvou párků čivav a celé smečky (zmiňováno je osmnáct jedinců) krysaříků. Můžeme uvést např. prof. Weisse: “Rudolf II. (1576-1611) nalézal vždy útěchu a jasnou mysl uprostřed smečky loveckých psů a čtyř ratlíků. Z původních čtyř jedinců se potomstvo rozrostlo na osmnáct ratlíků – krysaříků. Byla to vzorná ukázka chovatelské práce”. Ve stejné době choval krysaříky také Vilém z Rožmberka na purkrabském dvoře v Praze, a s největší pravděpodobností i na svém panství v jižních Čechách. Krysaříci se v téže době vyskytovali v císařském pivovaru v Krušovicích (Rudolf II. svým výnosem stanovil i jejich počet – ten nesměl klesnout pod pět kusů).

Osud české státnosti se málem stal osudným i krysaříkům - porážka na Bílé Hoře znamenala snížení významu celé země, Pražského hradu, ale i pražského krysaříka. Naštěstí ale už představitelé tohoto plemene pronikli v té době i do nižších společenských vrstev, kde bez nějakých větších historických záznamů po mnoho generací přežívali. Ale časem se jejich potomci znovu dostali ke korunovaným hlavám. V Karlových Varech se také choval krysařík, a ten dal základ novému vídeňskému chovu. Právě z lázeňského pobytu v Karlových Varech si arcivévodkyně Marie Terezie (*Florencie, 14.1.1767, +Lipsko 7.11.1827), dcera císaře Leopolda II. a Marie Luisy Španělské, a manželka saského krále Antona (*Drážďany 27.12.1755, +Pilnice 6.6.1836) odvezla fenku, jejíž štěňata se posléze stala předky nejen zmíněného vídeňského chovu, ale i chovu toskánských Habsburků, kteří si je z Vídně odvezli do Itálie a posléze i na své ostrovské panství v západních Čechách.

Krysaříci jsou mimo zmínek v kronikách zachyceni také často na obrazech pražského dvora královského a později císařského, na obrazech Rožmberků, na obrazech lázeňských hostů v Karlových Varech (zejména ruská a saská šlechta se v období 16.-19. stol. nechávala při svém lázeňském pobytu ráda portrétovat, a se zhotoveným portrétem se vracela na svá panství), dále na obrazech vídeňského a toskánského dvora Habsburků. Problémem tde zůstává ovšem změna barev – krysaříci jsou téměř všichni černí s pálením, ale při pohledu na barvu lidských tváří (mnohdy silně připomínající svou barvou tváře mulatů) si můžeme oprávněně myslet, že se krysaříci vyskytovali i hnědí s pálením. A s tím souvisí i další bod, o kterém se chci zmínit – jde o barevnou variabilitu těchto psíků.

Při pohledu na česká národní plemena zjistíme, že v našich zemích byli nejoblíbenější psi černí s hnědým pálením (chodský ovčák, nebo dnes už zaniklý český tarač). Toto zbarvení je typické také pro krysaříka. S ohledem na výše zmíněnou změnu barevnosti našich starých obrazů si pochopitelně můžeme připustit možnost další barevné varianty - krysaříka hnědého s pálením. Dle záznamů choval Vilém z Rožmberka na purkrabském dvoře v Praze další barevnou variantu - krysaříka modrého s pálením. Krysaříci žlutého zbarvení se v téže době vyskytovali v císařském pivovaru v Krušovicích (viz zmíněný císařský výnos o dodržení minimálního počtu jejich kusů). V Karlových Varech se chovala (snad až do II. světové války) další barevná varieta - harlekýn (bíločerný strakáč), a odtud pocházela fenka, která ve Vídni, dala základ novému chovu (také harlekýn, ale s tmavě hnědými až černými plotnami na stříbřitě šedém nebo načervenale šedivém podkladu – tady se svým barevným přínosem dají vysledovat partneři této fenky, a jejích štěňat).

Jestliže uvedená data zhodnotíme, zjistíme beze vší pochybnosti, že rámcově od roku 800 je krysařík neodmyslitelně spojen s českou zemí. Dvanáct století – to je více než dost na to, abychom se i my zasloužili o jeho zachování, a předání dalším generacím...

Igor Hroznata Adamovič

Obnovíme slávu pražského krysaříka - ratlíka?

Pod tímto názvem vyzval, dnes již zesnulý vedoucí redaktor časopisu PES, pan Karel Štěpánský české kynology k obnově populárního historického plemene “PRAŽSKÝ KRYSAŘÍK”, který byl ozdobou královských sídlišť ve středověku. Tato výzva publikovaná na str. 6, šestého čísla uvedeného časopisu v roce 1969 nezůstala bez odpovědi. Pražský krysařík je dnes opět mezi námi!

Jak se mění kulturní, sociální a hospodářské podmínky, mění se i názory, záliba a móda. Tyto změny se také projevují ve vývoji, rozvoji a oblibě plemen psů. Zájem o některá plemena stoupá a časem opět zaniká nebo klesá, aby se po uplynutí kratší nebo delší doby, mnohdy i dlouhé doby, znovu obnovil. Takovým plemenem, které kdysi prožívalo období obliby, i když nikdy nebylo mezinárodně uznáno a časem se na něj téměř zapomnělo, je pražský krysařík. Nedivme se proto, že přicházely otázky, proč tak vyspělá kynologie, jako je česká, si nezachovala tak vzpomínané plemeno s historickou minulostí českých dějin.

Říká se, že nikdy není pozdě! Rozhodnutí pustit se do obnovy tohoto plemene nebylo jednoduché, bylo velmi opatrné a dosti dlouho zvažované. Byly prostudovány články dřívějších známých, dnes již dávno nežijících českých kynologů – Otto Karlíka, Teodora Rottera, MVDr. Fr. Dvořáčka a dalších, uveřejněné v odborných časopisech nebo kynologických publikacích z dvacátých, třicátých i pozdějších let. Byly prostudovány i údaje populárně vědeckého publicisty Emila Jecha z Roztok u Prahy, který v historických pramenech vypátral a potvrdil existenci krysaříka již v dobách českého knížete Vladislava II. Vlastní počátky chovu krysaříka – ratlíka na území Čech pohltily hlubiny a dálavy času. Ale již v kronice polského kronikáře Galla Anonyma se uvádí, že polský král Boleslav II – Smělý (1058 – 1080) si oblíbil ve svém psinci dva ratlíčky, kteří pocházeli z Čech. Autor o nich píše: “V žilách našich psů koluje nejen krev polská, ale i krev ryze slovanská, krev darovaná”. Protože si polský král daru velmi vážil, je možno předpokládat, že šlo o vznešený dar knížete Vladislava II.

O třech ratlících českého původu se zmiňuje francouzský dějepisec Jules Michelet ve svém díle “Histoire de France” (Dějiny Francie). Údaj mluví jasně o živém daru, jímž český král a císař Karel IV. poctil francouzského krále Karla V. při návštěvě Francie na podzim roku 1377. Počátkem září roku 1380 odkázal umírající francouzský král Karel V. svému dvanáctiletému synu Karlovi VI. dva z oněch tří ratlíčků.

O králi Václavu IV. (1378 – 1419) se vypráví, že na tajných výletech do hostince “U krále Brabantského” míval vždy s sebou oblíbeného krysaříčka. Profesor Weiss se ve svém díle zamýšlí nad minulými staletími a věnuje zvláštní pozornost době císaře Rudolfa II. a o tomto panovníkovi píše: “Rudolf II. (1576 – 1611) nalézal vždy útěchu a jasnou mysl uprostřed smečky loveckých psů a čtyř ratlíků. Z původních čtyř jedinců se potomstvo rozrostlo na osmnáct ratlíků – krysaříků. Byla to vzorná ukázka chovatelské práce”.

Malý ratlíček býval častým hostem při královských hostinách ostatních velmožů. Pražský krysařík byl skromným souputníkem české státní samostatnosti a státnosti našeho národa. Byl ozdobou dvora českých knížat a králů od nejzazších dob našeho státního života a jako dar našich panovníků se dostával na dvory ostatních evropských vladařů a odtud dále mezi občanské vrstvy.

Tragická porážka na Bílé Hoře znamenala úpadek českého politického, kulturního i společenského života na dobu tří staletí. Toto období temna našeho národa znamená i ústup ze slávy pražského krysaříka (ratlíka). Pražský Hrad ztrácel na významu a tím i malý ratlíček sestoupil z královských výšin do městského podhradí, dál pak mezi prostý lid aby s ním žil a živořil po další staletí.

Krev pražského krysaříka se uchovala až po nejnovější dobu. Ironií osudu se však stalo, že v posuzovacích kruzích na našich výstavách byli právě nejtypičtější jeho pozůstatky vyřazeni pro “netypičnost” a především pro malý vzrůst. Rozhodčí se řídili standardem německého trpasličího hladkosrstého pinče. Pražský krysařík znovu musel ustoupit, což jeho rozvoj doslova rdousilo. Těchto “netypických” hladkosrstých pinčů se snažili ujmout významní kynologové jako Theodor Rotter a Otakar Karlík. Snažili se podchytit a obnovit chovatelskou základnu a shromáždit dokumentaci. Záměr se však tehdy neuskutečnil, protože vybraným jedincům chyběla, tehdy požadovaná, registrace šesti generací. V sousedním Německu se však v té době ujímal moci Adolf Hitler a v roce 1938 násilná nacistická okupace našeho státu. Později pak padesátá léta, kdy Theodor Rotter přišel o svůj veškerý majetek a tím se ztratila všechna nashromážděná dokumentace, jakož i snaha vzkřísit pražského krysaříka. V osmdesátých letech byla k obnově pražského krysaříka nastoupena jeho opětná regenerace, která již prokázala, že pražský krysařík se do našich domovů definitivně vrátil.

Pražský krysařík má v naší zemi víc jak staletou tradici, z níž vyplývá naše povinnost zajistit mu budoucnost.